Všechno musí být jednou poprvé. Cesta do Francie pro nás za posledních patnáct let byla asi poosmé. Jedna novinka tu ovšem byla, a to dost zásadní. Neletěli jsme letadlem jako vždy. Místo rychlého přeletu nízkonákladovkou jsme dali přednost vlastnímu vozu.
Ušetřené peníze za letenku sice zdaleka nepokryly náklady v podobě několika stovek EUR za benzín a mýtné na dálnicích. Zato jsme si ale naprosto plně užívali svobody cestování a měnili plány doslova z hodiny na hodinu.
Jako hlavní cíl jsme si zvolili francouzské zámky. Kolik jich ale navštívíme a jak dlouho vlastně budeme cestovat, to jsme si rozhodovali až po cestě.
Všechny cesty vedou do Paříže
Cesta přes Německo probíhá dle očekávání rychle. Za hranicemi nás ale přepadla myšlenka, že vůbec nebude špatné zastavit se znovu v Paříži, kterou známe poměrně dobře. Na odpočívadle jsme probrali možnosti a zjistili, že s autem to ale nebude taková legrace.
Respektive určitě bude, musíme ale najít ubytování s parkovištěm. Nechávat auto někde bez dozoru v Paříži se nám nezdálo jako dobrý nápad a naše vyzkoušené hotely kupodivu nenabízí parkování. Poprvé v životě jsme tak zkusili mýty opředené Airbnb.
Oproti očekávání to nebyla žádná láce. Zato jsme však našli byt na docela výhodném místě a hlavně s podzemní garáží přímo v domě. Náš Hyundai máme na operativní leasing, což se při takové cestě se již tak může prodražit na ujetých kilometrech, natož když vám někdo ve velkoměstě vylepší karoserii nebo okna cihlou.
Neplánované ubytování stálo dalších 200 eur na dvě noci. Lokalita to ale byla výhodná, s milým domácím, který nám osobně předal klíče a ukázal místo k parkování. Navíc se snadným příjezdem od městského okruhu a dobrou dostupností na zajímavá místa. K muzeu Marmottan jsme to měli pěšky za slabou čtvrthodinu.
Po příjezdu jsme stihli pouze večeři v centru (nedaleko nešťastného Notre Dame) a večerní návrat taxíkem kolem zářící Eiffelovky. Právě pro tyhle chvíle Paříž milujeme.
Vzhůru na Loiru
Třetí den jsme se tedy konečně vydali tam, kam jsme měli namířeno na samém počátku. Francouzské zámky na Loiře jsou cíl mnohých turistických zájezdů. My jsme jsme se ale rozhodli poznat je trochu netradičně. Venku zuří říjen a my doufáme, že turistická sezóna je v podstatě u konce. Ani jeden totiž nemilujeme masovou turistiku, které se během léta na takových místech nedá vyhnout.
Podle informací na internetu budou některé zámky zavřené, nám to ale nevadí. Díky autu si dokážeme vytvořit vlastní trasu, která sice nezahrne úplně všechno, nám ale jde hlavně o poznání a pohodlnou dovolenou. Některé zámky jsme navíc navštívili již v minulých letech.
Z Paříže vyjíždíme již v sedm ráno jelikož nechceme riskovat ranní špičku. Za chvíli jsme na okruhu a již míříme směrem z města ven. První cíl se nazývá honosně Chateau de Sully-sur-Loire.
Nakonec z toho byla nejrychlejší návštěva zámku v našem životě. Samostatná prohlídka trvala asi 40 minut včetně parkování. Není to ale tím, že by se nám tady nelíbilo, absence ostatních turistů dělá divy. Následuje rychlá káva poblíž parku a můžeme pokračovat dále.
Další zastávkou dne je zámek podobného názvu – Château de Meung-sur-Loire. Ten nás zaujal svým vzezřením již zvenku. Od hlavního vchodu působí skoro středověkým, hradním dojmem. Ze strany parku ale jsou jeho mohutné stěny natřené do lehce růžové barvy.
Zámek má bohatou vnitřní expozici a dokonce se nabízí i zábavný program pro děti. Ten jsme bohužel vynechali. Přesto jsme přímo uvnitř strávili asi hodinu a půl.
Stihnout tři zámky za den se nám zdálo jako ideální plán pro velmi uvolněno dovolenou. Zdání klame. Dali jsme si oběd, kafíčko a najednou koukám, že poněkud nestíháme.
Zrychlený přesun k zámku Chaumont-sur-Loire jsem zařídil na hraně rychlostních předpisů. Slavné francouzské četnictvo ale naštěstí nejspíš opět honilo nudisty nebo mělo jinou práci. Moje řízení připomínající jízdní styl zběsilé abatyše z francouzských četnických komedií se tak obešlo bez pokuty. Ta by se jinak jistě stala tím nejluxusnějším na seznamu našich cestovních výdajů. Rychlá jízda nám nicméně poskytla asi jen hodinu času do zavírací hodiny.
Zámek leží na kopci a na klidnou prohlídku bychom potřebovali hodiny dvě. Vynechali jsme expozici moderního umění, která se nacházela úplně nahoře. Díky tomu jsme stihli proběhnout kompletní interiér včetně oranžerie. Nakonec musím konstatovat, že takhle narychlo je zámek hezčí spíše zvenčí než zevnitř. Žena se ale nadšeně zasekla u květin v zahradách a museli nás taktně upozornit, že končí otevírací doba.
Noc na zámku jako z pohádky
Zlatý hřeb naší výpravy a jediný pevný bod zaplacený dopředu byla noc na opravdovém zámku. Žádná noční prohlídka ani zábavný program ale opravdový pokoj s hotelovým servisem. O neodolatelné možnosti ubytovat se v zámku Château de Nazé jsem četl na internetu doslova ódy.
Zodpovědně můžeme prohlásit, že jde o jeden z nejpohádkovějších zámků, jaký jsme kdy viděli. Již večerní příjezd k nasvícenému průčelí je opravdu efektní.
Zámek není příliš rozměrný, o to je ale útulnější a jeho interiér naplňuje očekávání, které člověk má když si objednává ubytování v opravdovém zámku. Cena za pokoj činila 100 EUR, což je na chlup stejně jako v případě pronajatého bytu v Paříži první dvě noci. Cena identická ale dojem naprosto nesrovnatelný.
Možná jsme ale měli štěstí na cenu po konci sezóny. Tady jsme si navíc každé ráno užili i zámeckou snídani. Zabookovat dvě noci a zařídit si takovou nóbl základnu pro výpravy k dalším zajímavým místům byla prostě trefa do černého.
Další den jsme se vypravili autem k zámku Cheverny, majetku to šlechtického rodu de Vibraye, který zde žije již 600 let. Před šedesáti lety tady měli vzácného hosta – anglickou královnu.
Dnes jsme tady my dva, živnostníci z Příbrami. Zámek působí velmi reprezentativním dojmem. Vše nachystáno stejně jako kdyby Její veličenstvo mělo opět každou chvílí vtrhnout do dveří. Interiéry nás doslova nadchly a opět jsme se zdrželi v zahradách. Dvě hodiny na tento zámek jsou úplné minimum.
Další zastávkou byl zámek Chateau Valencay, kde jsme se ocitli kupodivu naprosto sami. Chvílemi jsem měl pocit, že zmizel i personál. Zámek původně patřil ministru Talleyrandovi. Vyznamenal se jako pravá ruka Napoleona a celá expozice zámku je hlavně o něm. Pokud nejste nadšenci do tohoto historického období, tak vám hodina na exkurzi úplně stačí.
Další zámek jsme si naplánovali víceméně náhodou předchozí večer. Chateau Montresor je místo, kam se můžeme určitě vrátit. Okouzlil nás zámek ale také samotné městečko kolem!
Po vstupu dovnitř jsem chvíli měl pocit, že jsem omylem zabloudil na Konopiště. Všude na nás koukala samá zvířecí hlava a trofej. Nebydlel zde však známý arcivévoda Ferdinand nýbrž jakási francouzská šlechta s výrazně polskými kořeny.
Spíše než trofeje bych ale doporučil zdejší zámecké terasy. Výhled na údolí s řekou je naprosto fascinující. Vydrželi jsme zde až do západu slunce. Po něm jsme se, obtěžkáni suvenýry, vraceli zpět na „náš zámek“ k přenocování.
Inu, člověk si na život v luxusu zvykne snadno. Ráno ale nastal návrat do reality. Zpátky do auta a hurá přes Německo domů. Naše první cesta autem na takovou dálku se docela povedla, možná si to časem zopakujeme. Jen zámků na Loiře je přes dvacet a máme stále co objevovat.
autor: Inkerman